sobota 22. října 2011

BEZ PŘEDSUDKŮ

Šest nula nula, zvoní budík, venku šero, a já - i když se mi příšerně nechce - se přemáhám a vylézám z postele. Po lehký snídani a nějakým času stráveným v koupelně vcházím do chladnýho rána. Zjišťuji, že mrholí, ale jsem příliš línej než abych se vracel pro deštník. Cítím, jak se s každým krokem z mých pečlivě vyžehlených vlasů stává nepoddajný vlnitý bordel. V tu chvíli jsem už docela nakrknutej a proklínám tohle příšerný ráno - kdybych jen tušil, co mě čeká za malou chvíli ... jenže to pochopitelně netuším a tak jdu pokorně dál vstříc svému smutnému osudu. Kdybych se jen díval pod nohy, jenže já se pod ně nedívám a nevědomky našlapuji na vrstvu vlhkého listí ... uklouzávám a padám. Pár kolemjdoucích se mi směje. Jakoby toho nebylo málo, ze stromu nade mnou mi spadne přímo doprostřed zvlněného bordelu kaštan. Pár kolemjdoucích se mi směje ještě víc. Vstávám a zjišťuji, že jsem nespadl jen do listí, nýbrž že mám na zadku rozmázlý odporný veliký smradlavý psí ...
Fajn, tahle story je vymyšlená. Chtěl jsem tím jen říct, že podzim je tady a já ho nenávidím. A to i přesto, že jsem v něm narozen - jen tak mimochodem dnes poprvé píšu blog jakožto devatenáctiletý. Už jen jedenáct let a bude mi třicet. 
V mém životě nenastaly žádné dramatické změny. Stále jsem chudý a mám neustálé konflikty s Rodinou, zvláště pak s mon cher petit papa. Snad jen vousy rostou o dost rychleji a problémy s pletí jsou pryč, a taky pár kamarádů povýšilo na přátele a z pár přátel jsou už jen známí. A v neposlední řadě je z Beyonce bloncka.

Dost už o přítomnosti, vzhůru do minulosti. Budu vám vyprávět příběh z dob nedávných, konkrétně z poloviny těchto prázdnin.
Já opravdu nejsem rasista, dokonce mívám i tendence zastávat se Romů, toť berte na vědomí při čtení této politicky nekorektní story.
O prázdninách jsem byl velký cestovatel. Po idylickém týdnu v Praze, stráveném kafíčkováním, jedením v drahých restauracích a divokým chlastáním, jsem se odebral na cestu do Boskovic - podstatně větší díry - za svou Sestřenicí. Nastoupil jsem tedy do rychlíku jedoucího směr Brno a vybral si kupé v nejvylidněnějším vagónu. Ještě pořád stojíme v Praze, když tu si to najednou po chodbičce vykračuje mladý asiat. Se silným přízvukem se mně ptá, jestli tam mám volno, tak mu odpovídám, že mám. Nejsem přeci žádnej rasista, žeano. Takže si tam tak sedíme, já a mladý asiat. 
"V klidu," říkám si, "tohle bude úplně normální cesta vlakem, i s asiatem v kupé" ó jak moc jsem se mýlil.
Za chvíli jde po chodbičce další člověk. Koho to sem čerti nesou? Á, dalšího asiata, v klidu, já jsem přece naprosto bez předsudků, a ejhle, tihle dva asiati se znají a jsou dost možná i kámoši - baví se spolu svou rodnou mandarínštinou a já mám neodbytnej pocit, že mě pomlouvají. Ale né, to by přece neudělali, vždyť za jejich šikmýma očima se určitě skrývá krásná duše neschopná něčeho tak nízkého, jako je pomlouvání někoho, kdo sedí vedle nich, řečí, které nerozumí...
Hurá, už jedeme. Japončíci se dál skvěle baví, jen možná trošku moc nahlas, ale já jsem přeci tolerantní člověk a nebudu je kvůli toho zavrhovat, zvlášť když povážím, jak musí mít tito dva mladíci těžký život, jelikož jsou v naší bílé společnosti jistým způsobem diskriminováni a tak...
Začali si pouštět hudbu. Normálně z mobilu, nahlas. A ne nějaké poslouchatelné písničky, ale ten jejich příšerný mandarínský pop. Ale přeci se nenechám vyvést z míry takovou maličkostí, žeano. Kdy jindy se mi naskytne možnost poslechnout si pop z dalekých krajů. 
Jedeme dál. Celé kupé zní nejhorší hudbou, co jsem kdy slyšel - představte si S Club 7, akorát desetkrát horší a ťamansky. Už mě to fakt začínalo srát. To díky své kulturní odlišnosti nemají vštípenou slušnost, nebo to snad dělají naschvál? V tu chvíli bylo najednou těžké ubránit se rasistickým nadávkám, jež mi samy od sebe začaly vyskakovat v mysli.
Po chvíli jeden z rákosníků začal kýchat. Nahlas, tak moc nahlas, že to musel dělat schválně - a mně konečně docvaklo, co se to tady, v kupé hrůzy, děje - ti dva asijští výrostci mě nenávidí!!! A v tu chvíli jsem je začal nenávidět taky. Sebral jsem si věci a šel do jiného kupé mezi nevkusně oblečené bělochy.
Zbytek cesty probíhal v pohodě. V Boskovicích na mě čekala má Sestřenice - poprvé po asi deseti letech jsem ji viděl v teplákovce - jak jsem už řekl, Boskovice jsou vážně díra.
Ale o tom třeba jindy, c'est tout.

PS: Před nedávnem jsem dočetl Nabokovu Lolitu a dost mě to zasáhlo, proto ta francouzská póza.

Hynek Dorablee


4 komentáře:

  1. ty seš na hubičku, ty vole♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. hlavně zas někdy napiš!!! chcem vědět co ty a tvůj milostnej život...

    OdpovědětVymazat
  3. Já rasistka nikdy nebyla, ale ty menšiny si samy ubližují - dvě Romky, které jsem nikdy před tím nepotkala, na mě začaly jen tak na ulici řvát, že mi ukradnou boty, sukni a tašku. Pak nemá být většina Čechů zaujatých...

    OdpovědětVymazat